Книги, похожие на «Karel Čapek, První parta»

Povídky malostranské (1877) – jsou považovány za jeho vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. On sám uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou).

Děj díla se odehrává v Německém císařství přibližně v období vlády císaře Bismarcka a je v něm jasně patrná filosofie Friedricha Nietzkeho a některých dalších soudobých filosofů. Hlavním hrdinou je zdegenerovaný a bohatý šlechtic Sterenhoch (označuje se za krásného, ale ve skutečnosti je malý, bezzubý, bezvlasý, šilhavý a bezmezně ošklivý, má však styky i s německým císařem), kterého na jakémsi plese zaujme mrtvolně bledá a rovněž ošklivá dívka Helga, kterou si přes obrovský odpor k ní (i varování budoucího tchána) bere za ženu. Helga však během těhotenství zkrásní, také její povaha se však výrazně mění. Stává se z ní nesnášenlivá zrůda, která svého manžela nenávidí. Po narození syna je kníže velice šťastný, ale Helga jej zavraždí (vinu svede na chůvu), protože k němu cítí stejný odpor jako ke Sternhochovi. Ten si začíná uvědomovat, že si nevzal Helgu, nýbrž Démonu. Helga dále zabíjí svého otce, který ji v mládí často bil a jí to v dospělosti téměř ani nepřišlo zvláštní (nechtěl aby byla tichá a nečinná). Přes její zvláštní chování po ní však kníže nepřestává toužit a poté co zjistí, že má milence, probouzí se v něm obrovská vlna žárlivosti. Začíná svou ženu s jejím milencem pozorovat, zjišťuje, že provozují masochistické hrátky a že její milenec se k ní chová povýšeně – nadává jí a bije ji. Přesto s ním Helga plánuje útěk a o svém manželovi mluví jako o Hnusu. Sternenchoch se jejímu odjezdu se záhadným mužem rozhodne zabránit za každou cenu. V den útěku tak Helgu udeří do hlavy a vhodí do hladomorny (zabije i jejího milence a své milované psy). Zde ji surově zbije, poníží a nechá zemřít hlady a žízní. Od té doby ho celý rok pronásleduje její vidina a nejistota, zda se jedná o halucinace či skutečně jeho ženu. Přemýšlí, zda se Helga nemohla z vězení zachránit a zda se mu nemstí (snaží se léčit tím, že na každou ženu, kterou vidí, křičí: "Strašidlo, do prdele mi vskoč."). Dostavují se mu také výčitky svědomí. Od Helgy-přeludu se dovídá, že se dostala do pekla, kde se jí muka mění v rozkoš. Vše na tomto světě je pro ni všeidioctvím, cítí ke všemu jen nenávist a hnus. Stává se z ní Bohyně věčnosti a chce peklo zničit svou vůlí. To se jí však nedaří, protože nikdy nepoznala hlavní tajemství, kterým je láska. Helga-přelud hledá toho, kdoji vhodil do hladomorny. Kníže se bojí přiznat a dlouho svůj čin zapírá, trápení se rozhodne ukončit až v den odjezdu do léčebny (pro duševně choré). Vstupuje do hladomorny, kde se setkává s mrtvolou Helgy. Ta mu však chce odpustit a začít jej milovat. Kníže souhlasí a ráno jej najdou šíleného, kterak souloží se zahnívající kostrou. Sterenenhoch umírá pouhé dva dny po svém nalezení na otravu krve od kosti mrtvé Helgy.

Děj se odehrává koncem 17. století nedlouho po Bílé hoře. Hlavním motivem je zpracování legendy o vůdci Chodů Janu Kozinovi. Chodové byla skupina obyvatel, kteří měli za úkol střežit hranici mezi Čechami a Bavorskem. Tito lidé byli přímými poddanými českého krále a za své služby se těšili mnohým privilegiím a výsadám, které je sociálně vydělovaly z okolního obyvatelstva.Po třicetileté válce Chodové o svá práva přišli a jejich pozemky byly prodány Lomikarovi (vlastním jménem: Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu). Chodové samozřejmě nechtěli přijít o svá privilegia, ale jejich stížnosti ve Vídni a v Praze nebyly vyslyšeny. Proto začali organizovat povstání proti vrchnosti. Nejvýraznější postavou odboje byl Jan Sladký Kozina. Povstání však bylo potlačeno a Kozina odsouzen k popravě oběšením. Exekuce byla vykonána v Plzni 28. listopadu 1695.