Книги, похожие на «Alois Jirásek, F. L. Věk (Díl pátý)»

Hlavní postavou románu je Standa Půlpán, sirotek, který kvůli nedostatku financí musí zanechat školy a odchází pracovat jako vozač v dole. Jednoho dne dojde k havárii a v dole jsou uvězněni tři horníci, všichni otcové od rodin. Standa se jako první přihlásí do záchranné akce. Jeho statečnost vidí další horníci, přihlásí se také a první parta se pustí do zasypané šachty. Standa nejprve překonává strach a pocity stísněnosti, ale postupně ho práce začne bavit. Když se začne ozývat ťukání, signál od zasypaných horníků, Standa je hrdý na svou práci. Večer v hospodě se z celého kolektivu stane opravdová parta. Druhý den se v průběhu směny zbortí strop a zavalí Standovi ruku. V nemocnici mu musí na jedné ruce amputovat několik článků prstů. Když Standu propustí, jde se podívat do dolu na konec směny. V celém areálu je podivné ticho a Standa se dozví, že při probíjení poslední části chodby se opět sesypal strop a zavalil i jeho kolegu Adama, u něhož Standa bydlel.

Noetická trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, je po umělecké stránce bezesporu vrcholem tvorby Karla Čapka. I na prahu 21. století zůstává navýsost moderní a současná – nejen svým poselstvím, ale i svou mnohovrstevnatostí. Jednotlivé příběhy nemají spolu související děj ani společné postavy, nejsou spojena časovou posloupností ani vykreslovaným prostředím a jsou stylově různorodá. Společná jsou jim však některá klíčová témata, která ovšem rozehrávají po svém – strach z osamělosti, potřeba lásky a srdeční slabost, rozpor mezi všedností a poezií, touha po něčem, co nás přesahuje. V každém z nich hraje důležitou roli smrt v několika podobách (v Hordubalovi je to motiv vraždy, v Povětroni pád letadla se smrtelným zraněním a v Obyčejném životě srdeční záchvat) a tato mezní situace slouží jako impulz k hledání člověka. Všechna rozvíjejí problém možností, způsobů a cest lidského poznávání. Čapkova trilogie je mementem před zjednodušenými výklady světa, podceňováním druhého člověka, pustotou a zevšedněním života a mezilidských vztahů.

Kdo by chtěl podati kritický obraz vládnoucích dnes názorů, napsal by patrně kritiku velkých filozofických systémů, životních proudů, politických ideologií, uměleckých škol a tak dále. Můj plán je skromnější: píši jen kritiku slov. Ta slova jsou víceméně majetkem obecným; proto nekritizuji jejich duchovní otce – namnoze už nezvěstné —, nýbrž jejich obecné užití…