Книги, похожие на «Alois Jirásek, F. L. Věk (Díl druhý)»

Děj díla se odehrává v Německém císařství přibližně v období vlády císaře Bismarcka a je v něm jasně patrná filosofie Friedricha Nietzkeho a některých dalších soudobých filosofů. Hlavním hrdinou je zdegenerovaný a bohatý šlechtic Sterenhoch (označuje se za krásného, ale ve skutečnosti je malý, bezzubý, bezvlasý, šilhavý a bezmezně ošklivý, má však styky i s německým císařem), kterého na jakémsi plese zaujme mrtvolně bledá a rovněž ošklivá dívka Helga, kterou si přes obrovský odpor k ní (i varování budoucího tchána) bere za ženu. Helga však během těhotenství zkrásní, také její povaha se však výrazně mění. Stává se z ní nesnášenlivá zrůda, která svého manžela nenávidí. Po narození syna je kníže velice šťastný, ale Helga jej zavraždí (vinu svede na chůvu), protože k němu cítí stejný odpor jako ke Sternhochovi. Ten si začíná uvědomovat, že si nevzal Helgu, nýbrž Démonu. Helga dále zabíjí svého otce, který ji v mládí často bil a jí to v dospělosti téměř ani nepřišlo zvláštní (nechtěl aby byla tichá a nečinná). Přes její zvláštní chování po ní však kníže nepřestává toužit a poté co zjistí, že má milence, probouzí se v něm obrovská vlna žárlivosti. Začíná svou ženu s jejím milencem pozorovat, zjišťuje, že provozují masochistické hrátky a že její milenec se k ní chová povýšeně – nadává jí a bije ji. Přesto s ním Helga plánuje útěk a o svém manželovi mluví jako o Hnusu. Sternenchoch se jejímu odjezdu se záhadným mužem rozhodne zabránit za každou cenu. V den útěku tak Helgu udeří do hlavy a vhodí do hladomorny (zabije i jejího milence a své milované psy). Zde ji surově zbije, poníží a nechá zemřít hlady a žízní. Od té doby ho celý rok pronásleduje její vidina a nejistota, zda se jedná o halucinace či skutečně jeho ženu. Přemýšlí, zda se Helga nemohla z vězení zachránit a zda se mu nemstí (snaží se léčit tím, že na každou ženu, kterou vidí, křičí: "Strašidlo, do prdele mi vskoč."). Dostavují se mu také výčitky svědomí. Od Helgy-přeludu se dovídá, že se dostala do pekla, kde se jí muka mění v rozkoš. Vše na tomto světě je pro ni všeidioctvím, cítí ke všemu jen nenávist a hnus. Stává se z ní Bohyně věčnosti a chce peklo zničit svou vůlí. To se jí však nedaří, protože nikdy nepoznala hlavní tajemství, kterým je láska. Helga-přelud hledá toho, kdoji vhodil do hladomorny. Kníže se bojí přiznat a dlouho svůj čin zapírá, trápení se rozhodne ukončit až v den odjezdu do léčebny (pro duševně choré). Vstupuje do hladomorny, kde se setkává s mrtvolou Helgy. Ta mu však chce odpustit a začít jej milovat. Kníže souhlasí a ráno jej najdou šíleného, kterak souloží se zahnívající kostrou. Sterenenhoch umírá pouhé dva dny po svém nalezení na otravu krve od kosti mrtvé Helgy.

Hlavní postavou románu je Standa Půlpán, sirotek, který kvůli nedostatku financí musí zanechat školy a odchází pracovat jako vozač v dole. Jednoho dne dojde k havárii a v dole jsou uvězněni tři horníci, všichni otcové od rodin. Standa se jako první přihlásí do záchranné akce. Jeho statečnost vidí další horníci, přihlásí se také a první parta se pustí do zasypané šachty. Standa nejprve překonává strach a pocity stísněnosti, ale postupně ho práce začne bavit. Když se začne ozývat ťukání, signál od zasypaných horníků, Standa je hrdý na svou práci. Večer v hospodě se z celého kolektivu stane opravdová parta. Druhý den se v průběhu směny zbortí strop a zavalí Standovi ruku. V nemocnici mu musí na jedné ruce amputovat několik článků prstů. Když Standu propustí, jde se podívat do dolu na konec směny. V celém areálu je podivné ticho a Standa se dozví, že při probíjení poslední části chodby se opět sesypal strop a zavalil i jeho kolegu Adama, u něhož Standa bydlel.

Parodický zvířecí epos, tepající povrchní kulturu, která bez rozmyslu a nekriticky napodobuje cizí vzory.

Kdo by chtěl podati kritický obraz vládnoucích dnes názorů, napsal by patrně kritiku velkých filozofických systémů, životních proudů, politických ideologií, uměleckých škol a tak dále. Můj plán je skromnější: píši jen kritiku slov. Ta slova jsou víceméně majetkem obecným; proto nekritizuji jejich duchovní otce – namnoze už nezvěstné —, nýbrž jejich obecné užití…