Книги, похожие на «Kubáni Ľudovít, Valgatha»

Básnická sbírka z roku 1867 částečně navazuje na Hřbitovní kvítí a vznikla sloučením tří drobnějších sbírek. Vycházela též pod jménem Kniha veršů výpravných.

Děj díla se odehrává v Německém císařství přibližně v období vlády císaře Bismarcka a je v něm jasně patrná filosofie Friedricha Nietzkeho a některých dalších soudobých filosofů. Hlavním hrdinou je zdegenerovaný a bohatý šlechtic Sterenhoch (označuje se za krásného, ale ve skutečnosti je malý, bezzubý, bezvlasý, šilhavý a bezmezně ošklivý, má však styky i s německým císařem), kterého na jakémsi plese zaujme mrtvolně bledá a rovněž ošklivá dívka Helga, kterou si přes obrovský odpor k ní (i varování budoucího tchána) bere za ženu. Helga však během těhotenství zkrásní, také její povaha se však výrazně mění. Stává se z ní nesnášenlivá zrůda, která svého manžela nenávidí. Po narození syna je kníže velice šťastný, ale Helga jej zavraždí (vinu svede na chůvu), protože k němu cítí stejný odpor jako ke Sternhochovi. Ten si začíná uvědomovat, že si nevzal Helgu, nýbrž Démonu. Helga dále zabíjí svého otce, který ji v mládí často bil a jí to v dospělosti téměř ani nepřišlo zvláštní (nechtěl aby byla tichá a nečinná). Přes její zvláštní chování po ní však kníže nepřestává toužit a poté co zjistí, že má milence, probouzí se v něm obrovská vlna žárlivosti. Začíná svou ženu s jejím milencem pozorovat, zjišťuje, že provozují masochistické hrátky a že její milenec se k ní chová povýšeně – nadává jí a bije ji. Přesto s ním Helga plánuje útěk a o svém manželovi mluví jako o Hnusu. Sternenchoch se jejímu odjezdu se záhadným mužem rozhodne zabránit za každou cenu. V den útěku tak Helgu udeří do hlavy a vhodí do hladomorny (zabije i jejího milence a své milované psy). Zde ji surově zbije, poníží a nechá zemřít hlady a žízní. Od té doby ho celý rok pronásleduje její vidina a nejistota, zda se jedná o halucinace či skutečně jeho ženu. Přemýšlí, zda se Helga nemohla z vězení zachránit a zda se mu nemstí (snaží se léčit tím, že na každou ženu, kterou vidí, křičí: "Strašidlo, do prdele mi vskoč."). Dostavují se mu také výčitky svědomí. Od Helgy-přeludu se dovídá, že se dostala do pekla, kde se jí muka mění v rozkoš. Vše na tomto světě je pro ni všeidioctvím, cítí ke všemu jen nenávist a hnus. Stává se z ní Bohyně věčnosti a chce peklo zničit svou vůlí. To se jí však nedaří, protože nikdy nepoznala hlavní tajemství, kterým je láska. Helga-přelud hledá toho, kdoji vhodil do hladomorny. Kníže se bojí přiznat a dlouho svůj čin zapírá, trápení se rozhodne ukončit až v den odjezdu do léčebny (pro duševně choré). Vstupuje do hladomorny, kde se setkává s mrtvolou Helgy. Ta mu však chce odpustit a začít jej milovat. Kníže souhlasí a ráno jej najdou šíleného, kterak souloží se zahnívající kostrou. Sterenenhoch umírá pouhé dva dny po svém nalezení na otravu krve od kosti mrtvé Helgy.

Jan Neruda je jedním z hlavních představitelů generace májovců, která se přihlásila k odkazu Karla Hynka Máchy. Patrně i z tohoto důvodu dokázal svou lyriku podat v ryze osobním tónu, v němž „bez bázně a hany“ odhalil nejen vlastní nitro, ale v rámci básnických úvah nad národním údělem zde vyslovil i své osobní zkušenosti. V epické složce Neruda často využíval folklorních zdrojů i náboženských motivů k tomu, aby zachytil nelehkou sociální situaci tehdejšího obyčejného člověka. Často používal drsného výrazu i ironického pohledu na svět, k němuž cítil hlubokou skepsi i nedůvěru. Pro Nerudu však na druhé straně nebylo problémem napsat balady a romance, v nichž zpracoval historické náměty nebo přiblížil některé společenské a politické události. Rovněž mu nebylo cizí, aby na prostých lidských vztazích demonstroval postoj obyčejného, ve své době však moderního člověka ke světu.